Otmar Oliva
Mezinárodně uznávaný sochař se narodil 19. února 1952. 
Absolvent Střední uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti a Akademie výtvarných umění v Praze žije s manželkou Olgou a dětmi na Velehradě, kde má svůj ateliér se slévárnou.
Genius loci cyrilometodějského poutního místa dokonale souzní s křesťanským smyslem jeho velmi rozsáhlého díla, které zahrnuje volnou plastiku, liturgické a obřadní (převážně církevní) artefakty, insignie, reliéfní výzdobu zvonů, busty, medaile i velké komplexní sochařské realizace určené převážně do chrámových interiérů a urbanistických slohových prostor v České republice i v zahraničí.
Do evropského povědomí vstoupila zejména jeho sochařská řešení výzdoby kaple Redemptoris Mater papeže Jana Pavla II. ve Vatikánu a výbava interiéru kostela Marie Matky Církve ve slovinském Mariboru.
Jeho díla vlastní Vatikánské muzeum, Moravská galerie v Brně, Muzeum města Brna a galerie v Olomouci, Zlíně, Ostravě, Hodoníně a v Uherském Hradišti. Své práce dodal do řady evropských zemí a USA. Je držitelem Ceny Masarykovy akademie umění, Pamětní medaile 3. odboje, Řádu sv. Cyrila a Metoděje.
V 90. letech 20. století vyučoval na Scuola delĺ arte spirituale v Římě.
Olivovo životní a umělecké krédo utvářely zvláštní zkušenosti. Do jeho dětského podvědomí se hluboce zapsala metropolitní katolická Olomouc, její duchovní, historický a architektonický ráz. Zde ovšem prožil i hořké trauma. Otec, voják 2. československého západního odboje, byl brutálně postižen komunistickým režimem a pod tíhou okolností musel emigrovat. Otcovský vzor statečnosti a nekompromisní čestnosti připomínala a posilovala dlouhá léta odloučení.
Na střední škole v Uherském Hradišti Oliva poznal svého názorově nejbližšího kamaráda, předčasně zesnulého výtvarníka Jiřího Sedláka, a o generaci staršího rádce a učitele akad. mal. Vladislava Vaculku, u něhož se Oliva poučil, že umělecké dílo má být jednotou ideové a řemeslné stránky — ars a techné. Právě tím se důsledně řídí Olivovy sochařské postupy, zejména bohatá modelace, práce s kovem odlévaným "na ztracený vosk" a využití struktury sochařských hmot s aplikací ušlechtilých materiálů a především důraz na hru světel a stínů. Světlo zde má také význam symbolický, jaký hrálo v raně středověkém evropském křesťanském umění.
První závažnější sochařské práce vytvořil již na AVU. Slibné začátky umělecké dráhy však přerušila politická represe.
Byl uvězněn za šíření materiálů Charty 77. S depresivní tíhou vězení se vyrovnával tím, že kreslil volné ilustrace k básnické skladbě Jana Zahradníčka „Znamení moci" a skicoval návrhy své první monumentální sochy sv. Jana Křtitele.
Po návratu z vězení dostal první stěžejní zakázku, liturgickou úpravu velehradské baziliky, na které spolupracoval s olomouckým architektem Tomášem Černouškem.
Jako základní součást architektonického řešení vytvořil kašnu do nádvoří u brněnského kapucínského kláštera a monumentální fontánu Pocta P. Felixi Kadlinskému SJ na nádvoří bývalého jezuitského gymnázia v Uherském Hradišti.
Vedle velkých liturgických plastik nejraději pracuje s motivem kříže, který je pro něj symbolem křesťanství, krásy a života vůbec. K liturgickým artefaktům vzešlým z jeho ateliéru lze řadit také četné biskupské berly.
Trvalou základní součástí Olivova sochařského díla je volná plastika. Od studentských prací se vyvíjela přes monumentální bronzovou sochu sv. Jana Křtitele, sérii postav Krále Ubu a Ptakočlověka, symbolizujících uzurpátorskou moc a úpadek lidství v totalitním režimu, až k dnes patrně nejslavnější soše padovského zpovědníka sv. Leopolda Mandiče. Toto dílo je oslavou transcendence a překonání lidské tělesnosti. Bylo určeno do sakrálních prostor ve Štemberku a jeho druhá verze z roku 1994 je vystavena ve Vatikánu. Velká Olivova sochařská kolekce "Šachová hra" z roku1998, využívající kombinaci kovu a skla a opakovaná posléze v dalších variantách, je vlastně určitým návratem k tématu Labyrintu světa, jímž sochař kdysi začínal: lidský úděl jako hra osudu, věčnost, pomíjivost a opravdové jistoty, které máme bezpečně jen v srdci.