(6. prosince 1928 Kližska Nemá u Komárna — 13. března 1997 Praha), český spisovatel, politický vězeň a disident.
Roku 1948 odmaturoval na obchodní akademii v Českých Budějovicích a pracoval jako technický úředník v Tesle. Spolu s několika pracovníky Filmového studia Barrandov začal vydávat ilegální časopis Za pravdu, cyklostylovaný v nákladu zhruba 70 výtisků a distribuovaný do schránek; obsahoval převážně kritiku režimem propagovaného socialisticko-realistického umění, např. sovětských filmů.
Jako dvacetiletý byl v roce 1949 při pokusu přejít hranice do Západního Německa zatčen. Po krutém vyšetřování byl odsouzen za velezradu na 11 let vězení, které strávil v několika pracovních táborech (doly v Kladně, uranové doly Jáchymov, nakonec mírnější Bytíz u Příbrami, kde napsal a s pomocí civilních zaměstnanců propašoval domů většinu povídek později vydaných v souboru Na co umírají muži).
V prosinci 1959 byl propuštěn a získal zaměstnání jako jevištní technik v Národním divadle. Od ledna do června 1963 vykonával náhradní vojenskou službu u vojenské technické jednotky (dříve PTP).
Nejprve publikoval v několika časopisech (Host do domu, Literární noviny, Tvář) povídky, často o politických vězních. Od roku 1965 se věnoval literatuře, určitou dobu psal i scénáře.
Od roku 1969 byl opět zakázán a publikovat mohl pouze v samizdatu a v zahraničí. Mezi prvními podepsal Chartu 77.
V roce 1997 mu prezident Václav Havel udělil in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy.
Ve své tvorbě se většinou zabýval vězeňskou tematikou- psychologicky zaměřenými studiemi vězňů, kteří zápasí o přežití s okolím i sami se sebou.