Dzintra Geka
Narozena v roce 1950; v roce 1979 absolvovala Státní divadelní, hudební a filmový institut v St. Petěrburgu v oboru filmová režie a televizní produkce. 
V letech 1979-80 pracovala jako asistentka režie a editorka v Rize, v letech 1980-92 jako ředitelka filmového studia Telefilm. Je členkou Lotyšského cechu kameramanů, předsedkyní Fondu sibiřských dětí, producentkou konferencí a především nezávislou režisérkou dokumentárních filmů. Na svém kontě má několik desítek dokumentů humanitního zaměření. Věnuje se otázkám ochrany lidských práv, ekologie i sociálním tématům. Nejzřetelnější stopu v jejím díle představuje cyklus sibiřské ságy, kdy se prostřednictvím autentických svědectví pamětníků vrací k historicky tragickému vysídlování občanů pobaltských republik na Sibiř.
Dzintra Geka se tak svou dokumentární tvorbou dotýká i dramatického osudu vzdělanostně a hospodářky vyspělého Lotyšska, které teprve v roce 1918 získalo nezávislost na Rusku. V období 1940—41 bylo Lotyšsko anektováno Sovětským svazem, v letech 1941-44 okupováno Německem a poté od roku 1944 až do 1991 opět Sovětským svazem. Politické a občanské peripetie včetně násilných deportací se nevyhnuly žádné lotyšské rodině včetně rodiny autorky dokumentů Dzintry Geky.
Za dokument “Sibiřská bilance” (2011) jí byla na mezinárodním filmovém festivalu v Jekatěrinburgu v roce 2011 udělena zvláštní cena poroty.
Cyklus sibiřská sága reflektuje zároveň osobní vztah režisérky k bolestnému tématu. Její otec byl jako člen lotyšských legií v roce 1951 zatčen a odsouzen na 25 let do gulagu. Později mu byl trest snížen na 15 let a roku 1966 byl osvobozen, avšak bez práva vrátit se do vlasti. Jeho dcera se ve svých 16 letech vydala na Sibiř, do Omsku, aby se s ním setkala. Hluboký dojem o nespravedlivě pronásledovaných lidech vedl v roce 1999 k natočení prvního filmu o deportovaných dětech, po něm následoval celý cyklus dokumentů s tématem vysídlování v letech 1941 a 1949 z Lotyšska. V současnosti připravuje další dokument s názvem “Kde zůstali otcové?”
Z bohaté filmografie uvádíme několik oceněných dokumentů:
Trasa Ķekava-Omská oblast 1949 (2012); Sibiřská bilance (2011); Připomínej Sibiř (2010); Agapitov a zachránění (2009); …a Igarka, naděje a motýl (2008); Vzpomínat, nebo zapomenout (2006); Sibiřské deníky (2002—3).