Dagmar Šimková
Autorka sugestivního literárního svědectví o ženském vězeňství padesátých let se narodila 23. května 1929 do milující a vzdělané rodiny v Písku.
V akademickém roce 1948/1949 byla zapsána na pražskou filozofickou fakultu, kde si zvolila dějiny umění a anglistiku.
V té době emigrovala její sestra Marta do Austrálie a Dagmar s matkou se dostaly do hledáčku StB.
Jako politicky nespolehlivá uchazečka nebyla Dagmar na univerzitu přijata. Pracovala tedy jako kreslířka, později ošetřovatelka v nemocnici. Věnovala se umění, tanci, sportovním a společenským aktivitám.
Když jí bylo třiadvacet let, přišla si pro ni Státní bezpečnost. Byla obviněna z šíření letáků a plakátů, které zesměšňovaly Gottwalda a Zápotockého. Navíc poskytla úkryt dvěma kamarádům, kteří zběhli z vojny. Dost důvodů, aby mohla být zbavena svobody.
Soud jí vyměřil patnáct let, ale největším trestem pro ni bylo uvěznění matky na jedenáct roků.
Dagmar Šimková prošla mnoha československými věznicemi, v roce 1955 byla transportována do lágru v Želiezovcích, kde vládly nesmírně kruté poměry.
Po amnestii v roce 1960 a propuštění politických spoluvězeňkyň zůstaly s profesorkou Růženou Vackovou osamoceny v primitivní společnosti zlodějek, prostitutek a vražedkyň. Toto několikaleté období představovalo pro obě statečné ženy vyčerpávající boj.
Dagmar Šimková z vězení vyšla po čtrnácti letech v roce 1966. Vrátila se do Písku, kde pracovala jako dělnice v sodovkárně, zbavena rodinného majetku, s obstaveným 
platem a pod dozorem příslušných orgánů.
O dva roky později spoluzaložila v Písku K 231.
Po srpnové okupaci ztratila veškeré naděje ve znovuobnovení demokratických tradic a vycestovala s matkou za rodinou své sestry do Austrálie.
Zde Dagmar Šimková vystudovala dvě vysoké školy: dějiny umění a sociální práci. Díky své empatii a vlastní vězeňské zkušenosti se stala uznávanou terapeutkou a zároveň osobitou výtvarnicí, která je podepsána pod padesáti výstavami.
V Austrálii také vznikla její pozoruhodná kniha, kterou Josef Škvorecký ve svém nakladatelství Sixty-Eight Publishers v roce 1980 vydal pod názvem „Byly jsme tam taky“. Autentické vzpomínky reflektují nejen hrůzy, jimž byly vystaveny politické vězeňkyně padesátých let, ale zároveň vypovídají o nezlomné vůli přežít, zůstat i v nelidských podmínkách lidskou bytostí se svými sny, touhami a nadějí na svobodný život.
Svobodu našla Dagmar Šimková až ve své druhé vlasti — v Austrálii. Zde v Perthu 24. února 1995 zemřela.