Narodil se 26. srpna 1939 v obci Oplećani, vzdělával se v Tomislavgradu, v Bolu na ostrově Brač, v Imotském, v Záhřebu, v Ljubljaně a v Rijece.
Jako gymnazista se připojil k tajné organizaci Chorvatská revoluční mládež a velmi brzy se stal jedním z hlavních organizátorů poboček v Chorvatsku.
V letech 1959-1965 byl žalářován, z toho pět let na Pustém ostrově (Goli otok), který se stal pro Chorvaty místem nesmírného utrpení.
Po propuštění dostudoval a následně pracoval v Rijece jako ředitel divadla, sociální pracovník, profesionální spisovatel a vydavatel.
Po vydání knihy O smrt opřený v roce 1969 nesměl veřejně psát pod svým pravým jménem, proto v divadle režíroval pod pseudonymem Ante Majin a někdy publikoval básně pod jménem Bogumil Ljubuša.
S mnichem Ferdem Vlašićem založili známý chorvatský katolický časopis Náš rodinný krb.
Vučemil patří k chorvatským spisovatelům, jimž komunistický režim zakázal publikovat.
Až v roce 1990 mu Matica chorvatská v Záhřebu vydala Duvanjskou rapsodii a od té doby se aktivně podílí na společenském a kulturním životě Chorvatska.
Je členem Družstva chorvatských spisovatelů (DHK), v letech 1995 — 2000 byl předsedou pobočky v Rijece, dále je členem správního výboru DHK v Záhřebu a místopředsedou DHK Hercegoviny a Bosny.
Na jaře v roce 1996 založil literární časopis „Književna Rijeka“.
Dosud vydal patnáct knih básní a tři knihy publicistiky. Jeho verše jsou přeložené do angličtiny, italštiny, slovinštiny, makedonštiny a bulharštiny.
Je laureátečm prestižní ceny A. B. Šimiće a ceny Svazu studentů v poezii, II. ceny v Bulharsku na „Melniški večeri na poezijata“, a ceny za poezii Dubravka Horvatiće.
Žije v Rijece, pracuje jako spisovatel a vydavatel.
Goli otok (česky doslova „Pustý ostrov“) je chorvatský ostrov v Jaderském moři. Relativně nenápadný ostrůvek na pozornosti a významu získal v roce 1949, kdy nechal Tito uvěznit kolem pěti tisíc komunistů (potenciálních protivníků) na Pustém ostrově. Do této věznice komunistický režim posílal tisíce odpůrců režimu. Kromě politických protivníků zde byli umístěni také ustašovci. Vězni zde vykonávali těžkou práci v kamenolomu, byli biti a ponižováni. Jednalo se o jedno z nejstrašnějších vězení, protože zde byla komunistická převýchova praktikovaná nejbrutálnějším způsobem. Mezi vězni byli i známí zástupci jugoslávské inteligence (například politici, filozofové, lingvisté). Tábor byl zavřen v roce 1988.