Helga Hošková-Weissová
(Narozena 10. listopadu 1929)
V deseti letech byla pro svůj židovský původ vyloučena ze 
školy a v roce 1941 společně s rodiči deportována do koncentračního tábora Terezín. Zde si vedla deník a kreslila dění kolem sebe a od července 1942 žila v dívčím domově L410. V roce 1944 byla společně s matkou deportována do koncentračního tábora Auschwitz a poté do Freibergu, kde pracovala v letecké továrně. V polovině dubna 1945 byla deportována do koncentračního tábora Mauthausen, kde byla 5. května osvobozena americkou armádou.
Po válce vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou; pracovala v ateliéru monumentální malby Emila Filly, dále pak u Antonína Pelce a Aloise Fišárka.
Padesátá léta znamenala pro Helgu Hoškovou-Weissovou složité životní situace. Vykonstruované politické a antisemitské procesy vedly k dlouhému věznění manželovy katolické rodiny v komunistických lágrech.
Zážitky z války se výrazně projevily v její umělecké tvorbě. V 60. letech se začala věnovat tématu holocaustu ve svém cyklu „Kalvarie“.
K lehkému projasnění její tvorby vedla stipendijní cesta do Izraele roku 1965, kterou promítla do cyklu „Obrazy a putování po svaté zemi“. Úspěšně nastartovanou kariéru však zastavil rok 1968. Přestala malovat a začala vyučovat na lidové škole umění. K vlastní tvorbě se pak vracela postupně.
Hlavním poselstvím díla Helgy Hoškové-Weissové je zabránit, aby se opakovalo to, co musela zažít ona. Její nejvýznamnější kniha „Deník 1938—1945“ se stala světovým symbolem holocaustu a lidského utrpení. Byla přeložena do šestnácti jazyků a v Německu a Rakousku je dokonce povinnou školní četbou.
Za své dílo získala Helga Hošková-Weissová mnoho významných mezinárodních cen. V rámci 10. ročníku Mene Tekel jí byla ministrem kultury Danielem Hermanem předána resortní cena Dáma české kultury.