Nabízíme dialog, říká dramaturgyně Daniela Řeřichová

7. 4. 2009 v 18.36

Na snímku Daniela Řeřichová s  politickými vězeňkyněmi (zleva) Julií Hruškovou, Jaroslavou Královou a Hanou Truncovou na mezinárodní konferenci v Senátu 23. února 2009 

Co bylo impulsem pro vznik festivalu?

Prvotní impuls vzešel ze setkávání s členy Konfederace politických vězňů ČR, jejichž nekompromisního boje za svobodu, stejně jako statečnosti a mimořádné vzdělanosti si nesmírně vážíme.

Každý z 205 tisíc občanů Československa, odsouzených v letech 1948-1989 z politických důvodů k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, představuje jedinečný lidský osud, jemuž nebylo umožněno žít v souladu se svými duchovními potřebami. Každý z vězněných byl součástí rodiny, jež nesla kříž fyzického i psychického utrpení spolu se svým bližním. Tomuto dalšímu aspektu teroru — pronásledování a perzekuci rodinných příslušníků, nebyla zatím věnována odpovídající pozornost, ačkoliv se jedná minimálně o jeden milion lidí.

Chtěli jsme v souladu se zákonem č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu zároveň podpořit  legitimitu stále odkládaného zákona o protikomunistickém odboji, který by měl mj. zajistit jeho účastníkům postavení válečných veteránů.

Měli jsme na mysli i varování před nebezpečnou tolerancí komunistické ideologie prorůstající do naší společnosti.

Dalším z impulsů byla zkušenost, kterou jsme s manželem získali během dlouholeté práce pro mládež. Svět dětí je omezen světem dospělých a informacemi, které z hlediska vlastní zkušenosti často neumí správně vyhodnotit.

Chybí-li pak v rodině funkční komunikace, ve škole erudovaná výuka a masmédiím zodpovědnost za šíření nekorektních zpráv, může být osobnostní rozvoj dítěte nevratně poškozen.

Festival je otevřen všem, kteří chtějí vést dialog na téma našich dějin.

Jaké podněty vzešly z mezinárodní konference zaměřené na nutnost změn ve výuce dějepisu?

O účast na konferenci projevila odborná veřejnost mimořádný zájem. Přednášející se vyjadřovali k tématu z hlediska etického, sociologického, úzce oborového, historického i metodologického.

Diskutovanou otázkou bylo zajištění optimální rovnováhy mezi výukou soudobých a starších dějin. Pro objektivní interpretaci a hodnocení nedávných událostí nejsou zatím zpracována odpovídající školní kurikula — většina učebnic končí druhou světovou válkou.

V této souvislosti je třeba zmínit naprosto klíčovou otázku — jaký přístup zvolit pro výuku dějepisu?

Analýzy prokázaly nejen trend upouštění od konvenčních textů směrem k osvojení si kritických dovedností a historického chápání, ale také nutnost zahrnout do výuky další informační zdroje, především internet, média, filmový dokument.

Byly představeny projekty orální historie i multimediální výukové programy, byla prezentována dokumentární díla, byly vyslány naléhavé signály o nedoceněném společenském významu vzdělávání mladé generace.

Z úst zahraničních studentů zazněly názory reflektující odlišnou geograficko-historickou zkušenost, s níž je nutné pracovat při koncipování vzdělávacích programů.

Konference neměla ambici formulovat cíle v kurikulech dějepisu 20. století; jejím záměrem byla mezioborová úvaha o komplexním pohledu na výuku novodobých dějin. Řada inspirativních podnětů je pro nás výzvou k uspořádání analogické konference i v příštím ročníku festivalu.

Nejsou přeceňovány negativní důsledky komunistické totality například před zločiny nacismu?

Zločiny nacismu byly jednoznačně odsouzeny — viz zákon č. 255/1946; této tragické etapě Evropy byla a je věnována adekvátní společensko- sociologická, historická i legislativní pozornost, nechybí četná umělecká díla. Zatímco občan jednadvacátého století nepochybuje o stamilionech obětí fašismu a zvrácené rasistické ideologie, o hrůzných praktikách komunistické diktatury se dozvídáme postupně.

V letošním ročníku jsme díky spolupráci s velvyslanectvími měli příležitost prezentovat archivní materiály, literární tvorbu a filmové dokumenty o komunistickém teroru v Lotyšsku, Litvě, Chorvatsku a Slovinsku. Chceme i do budoucna dát prostor svědectvím a objektivnímu zhodnocení totalitních systémů v dalších zemích evropského společenství.

Každý ročník festivalu měl poněkud odlišnou strukturu. Jedná se o záměr nebo přirozený vývoj projektu?

Formát projektu hodláme zachovat v jeho různorodosti. Každý ročník má své klíčové téma — loni jím byly ženy před mříží a za mříží, letos jsme chtěli vytvořit symbolický mezigenerační most a dát příležitost mladým lidem vyjádřit svůj názor k otázce totality.

Dopoledne byly promítány audiovizuální snímky natočené žáky základních škol s hrdiny třetího odboje, večerní hudební scéna patřila nezávislým kapelám, divácky atraktivní byla fiktivní obnova procesu z padesátých let, na němž se významnou měrou podíleli posluchači Právnické fakulty UK.

Druhou linii představovala již zmíněná spolupráce s našimi jižními sousedy a pobaltskými republikami.

Se svým mužem jste autory a organizátory projektu. Jak funguje taková rodinná spolupráce?

Funguje asi třicet let od doby, kdy můj muž absolvoval divadelní fakultu Akademie múzických umění a já filmovou a televizní fakultu AMU. Jako dramaturgyně stejně jako šéfredaktorka v DILIA jsem byla v týmu s mnoha režiséry a autory, ale nejsvobodněji se cítím při spolupráci se svým mužem. Za svoji a jeho práci stoprocentně ručím, zatímco za práci cizího člověka nemohu nikdy nést plnou zodpovědnost.

Výhodou je určitě i prolínání práce se soukromím, pro myšlenky, náměty či kritiku máme celých 24 hodin. Stejný model převzaly i naše děti, s nimiž jsme si stále partnery pro diskusi v tvůrčích i občanských tématech.

Vést dialog, umět obhájit svůj názor a přitom neurážet druhého je pro mne podmínkou každého pracovního i soukromého vztahu. Zdá se mi, že tento předpoklad základních mezilidských hodnot v současné době velmi utrpěl.

Máte při realizaci projektu nějakým způsobem určené role?

Svým způsobem ano — já se na projektu podílím ve svém „volném“ čase a můj muž se mu věnuje „na plný úvazek“. Já svůj díl „vysedím“ u počítače zpracováváním textů, můj muž je manažer, který vede stovky jednání, aby se mohla virtuální dramaturgická koncepce prakticky vůbec realizovat.

Namátkou — v rámci festivalového týdne se letos uskutečnilo 33  programů, tzn. že muselo být připraveno 33 scénářů — detailně zpracovaných podkladů včetně technických parametrů, zvukového zabezpečení, světelné techniky, tlumočnického zařízení, časového harmonogram zkoušek a představení, protokolárních náležitostí, jmenovitého vymezení odpovědnosti, zajištění autorských práv atd. Například scénář pro obnovenou rekonstrukci soudního procesu z padesátých let, který inicioval a režíroval můj muž, se přepisoval osmkrát a měl několik desítek stran. Každá verze musela být nejen v souladu s dobovými právními předpisy, ale také odpovídat dramatické konstrukci kauzy, navíc při respektování etických principů ve vztahu k rodině odsouzené. V průběhu celoročního zkoušení s posluchači Právnické fakulty se scénář proměňoval také vzhledem ke komentovaným vstupům i k záměrům České televize, která na projektu participovala.

Co považujete za úspěch festivalu?

Raději budu mluvit o ohlasu. V prvním ročníku jsme  vysvětlovali poslání projektu, loni byl festival zařazen mezi padesát nejvýznamnějších akcí Prahy, letos jsme dostali nabídky uskutečnit ozvěny Mene Tekel v dalších městech a představit jej postupně i v ostatních posttotalitních zemích.

Považujeme si za čest, že s námi spolupracují osobnosti, které za žádných okolností neustoupily ze svých mravních zásad a tento odkaz nám pomáhají předávat dál.

Těší nás, že jsme díky výstavnímu bloku „Očima vnuků“ poznali skvělé mladé lidi, kteří jsou hrdi na své předky a obětavě nám pomohli se zajištěním autentických svědectví o boji svých otců a dědečků za demokracii.

Naše poděkování patří celé veliké rodině kolem Konfederace politických vězňů, spisovatelce Heleně Havlíčkové, básnířce Boženě Jíšové, a všem holčičkám, jak se mezi sebou oslovují půvabné dámy, které nejkrásnější roky svého mládí prožily ve vězeňských mundurech, a přesto nikdy nerezignovaly na lidskou důstojnost a solidaritu.

Radujeme se ze zájmu školáků a studentů o téma, které mělo být bílým místem v učebnicích dějepisu. Získáváme energii od sympatizantů — vrstevníků našich dětí, vzděláváme se díky odbornému garantu, jímž je Ústav pro studium totalitních režimů.

Návštěvníci Mene Tekel svou účastí vzdávají hold oběti

statisíců politických vězňů a jejich nejbližších, jimž komunistický režim odepřel právo žít podle svého svědomí a přesvědčení.

To považuji v tomto chaotickém světě bez pravidel za dobrou zprávu.

Ptala se Aneta Zahradníková

 

Na snímku Daniela Řeřichová v Karolinu UK při sledování literární kompozice, kterou autorsky připravila z knihy Sandry Kalniete „V plesových střevíčkách sibiřským sněhem“

 

 

Tisknuto z: www.menetekel.cz