Helena Albertová
Dramatička, kurátorka výstav o českém divadle doma i v zahraničí, autorka prací z oboru scénografie
Narodila se 1. září 1941 v Praze.
Absolvovala Průmyslovou školu bytové tvorby, dva roky dělala technikářku v Západočeském divadle v Klatovech.
Tam se v roce 1962 provdala za herce Pavla Landovského, s nímž má dvě dcery, Beatrici a Andreu. Poté pracovala dva roky jako čalounice v Divadle na Vinohradech. V letech 1965—70 studovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy filozofii a sociologii. Z politických prověrek si odnesla špatný posudek; více než čtyři roky střídala různá krátkodobá zaměstnání, pracovala např. jako asistentka režie či sekretářka v Kabinetu pro studium českého divadla. V té době začala psát svou první hru Parádní pokoj (premiéra 1974 v DJKT Plzeň).
V roce 1985 se podruhé provdala za svého kolegu z fakulty Slavomíra Větrovce.
Roku 1975 zakotvila v pražském Divadelním ústavu, jehož ředitelkou se posléze v letech 1990 — 1996 stala.
V Divadelním ústavu, kde pracuje doposud, připravila desítky výstav o českém divadle, podílela se na pořádání mezinárodní přehlídky Pražské Quadriennale, nejprve jako asistentka produkce, pak produkční a v roce 1995 jako generální komisařka.
I nadále se věnuje publikační činnosti zaměřené na české scénografy. Jejím nejobsáhlejším dílem je monografie o Josefu Svobodovi, v řadě Osobnosti české scénografie vyšly portréty Josefa Jelínka, Jana Vančury, Heleny Anýžové, Ireny Greifové a Karla Zmrzlého. Spolu se svým bývalým mužem napsala knihu Lanďák.
Její prvotinu Parádní pokoj uvedlo v letech 1974 -1977 několik divadel, avšak po zákazu již nastudovaného Letního kina Život ve Státním divadle Ostrava v roce 1977 byly její hry až do roku 1986 zakázány k provozování. Ve vynucené divadelní pauze spolupracovala s Čs. rozhlasem, kde bylo uvedeno, dík přátelsky nakloněným dramaturgům, více než deset rozhlasových her. Hru Příběh Jana Jakubce uvedla divadla až v roce 1988.
Pro Českou televizi připravila v roce 1997scenáristicky a režijně pětidílný dokumentární cyklus Paradoxy českého divadla o historii českého divadla ve 2. polovině XX. století.
Její láskou, vedle dětí a divadla, byli a jsou dodnes koně, psi, a pak cyklistika. A radostí a potěšením ochotnické divadlo; již od 90. let je principálkou Kytlického ochotnického spolku, jeho dramaturgyní, režisérkou i výtvarnicí, a to na nejen na “velké scéně“ Lesního divadla, ale i divadla loutkového a komorního.
